Co dělat, když chci ....

Zde naleznete základní informace o svátostech. Prakticky je potřeba kontaktovat kněze a domluvit se.

Kontakt: P. Krzysztof Drzazga  (tel. 732 369 069)

 

  • Křest

 „Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28, 19-20)

Křtem se člověk stává dítětem Božím, protože se obnovuje jeho spojení s Bohem, které bylo přerušeno Adamovým hříchem. Bůh znovu do duše vkládá svůj život. Křest může přijmout jen ten, kdo pokřtěn nebyl. Má-li být pokřtěn dospělý člověk, musí se na přijetí této svátosti připravit výukou pravd víry. Malé děti se křtí tehdy, pokud je zajištěna křesťanská výchova v rodině. Křest z nouze může v nebezpečí smrti udělit každý, kdo má úmysl vykonat to, co dělá kněz: Lít vodu na hlavu křtěnce a říkat přitom: „NN … já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“

 Obřad křtu

 Rodiče se postarají o křestní roušku a svíčku. Křestní rouška je bílý pruh látky, který může být různě ozdoben. Často na ní bývá vyšit nějaký nápis, např. Jsem dítě Boží, nebo také jméno dítěte, popř. datum a místo křtu. Tato rouška se může vyrobit doma nebo ji lze zakoupit v prodejnách s liturgickými potřebami. Bílé roucho při křtu symbolizuje křestní nevinnost dítěte, které na sebe obléklo Krista. Křestní svíce je ozdobená svíce, která se při křtu zapálí od svíce velikonoční – paškálu. Plamen znázorňuje zmrtvýchvstalého Krista, který zvítězil nad tmou hříchu a smrti. Světlo víry nám má také svítit na naší cestě životem. Tato svíce se dá zakoupit také v prodejnách s liturgickými potřebami.

 

Obřad křtu začíná uvítáním rodičů s dítětem. Rodiče představí jméno dítěte a jasně prohlásí, co pro dítě žádají (křest, víru, život věčný). Potvrdí, že jsou si vědomi závazku dítě ve víře dále vzdělávat. Svou připravenost vyjádří i kmotrové. Pak se čte z Písma svatého a kněz nebo jáhen v homilii přečtené biblické texty vysvětlí a povzbudí k hlubšímu chápání. Po promluvě a přímluvách se světí křestní voda, rodiče a kmotři se zřeknou zlého a vyznají svou víru. Potom se hlava dítěte omývá vodou  a jsou pronesena slova: NN … (jméno), já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Po křtu maže kněz dítěti temeno hlavy posvátným olejem křižmem, dítěti se odevzdá křestní rouška a je zapálena křestní svíce. Na závěr matka, otec i všichni přítomní obdrží zvláštní požehnání.

Pokud je křest vložen do mše svaté, hned na začátku kněz jménem společenství Církve vítá rodiče i dítě, zbytek obřadu je vložen po evangeliu a kázání. Na závěr mše svaté se použije požehnání z křestních obřadů. Této formě slavení křtu by měla být dávána přednost, protože lépe vystihuje, že křest začleňuje dítě do společenství Církve a není pouze soukromou nebo jen rodinnou záležitostí.

  • Eucharistie

 „Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Vezměte a pijte z toho všichni: Toto je kalich mé krve, která s prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku.“ (z mešního řádu)

Otec poslal na zem svého Syna, který tu žil svůj život, jako oběť, tj. zřekl se sám sebe a sebe samého odevzdal Otci pro spásu lidí. Jeho darování vyvrcholilo smrtí na kříži. Otec tuto jeho oběť přijal a vzkřísil ho z mrtvých. Církev tuto oběť obnovuje při každé mši svaté. Je to vrcholná slavnost Církve, kdy zpřítomňuje to, co konal Ježíš při Poslední večeři, zvěstuje a vyznává jeho smrt a vzkříšení a očekává jeho příchod, který spásu dovrší. Proměněný chléb se uchovává ve svatostánku i mimo bohoslužbu pro potřebu nemocných a k úctě (adorace).

 

Mše svatá má formu hostiny. Kdykoli jsme tedy na mši svaté, měli bychom přijímat Tělo Páně. Kdo se však něčím těžce provinil, musí nejdřív přijmout Svátost smíření. Před přijetím Těla Kristova je třeba hodinu nejíst, možné je užívat léky nebo se napít vody. Spojuješ-li se ve Sv. přijímání s Kristem, děláš to proto, abys mohl lépe bojovat s hříchem, abys proměnil svůj život v život Božího dítěte, abys vnesl Krista do celého svého prostředí, kde jsi, a do každého okamžiku svého života.

Nemůžeme-li přijmout svátostného Krista, můžeme alespoň po něm zatoužit a přijmout ho duchovně, třeba těmito slovy: „Pane Ježíši, věřím, že jsi skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti jako Bůh a jako člověk. Věřím, že mě máš rád. I já se chci snažit tě milovat co nejlépe. Co jsem, Pane, bez tebe? Ty jsi má síla, toužím po tobě. Protože právě nyní tě nemohu přijmout ve Svátosti oltářní, přijď ke mně alespoň duchovně a udělej si u mne příbytek. Zůstaň se mnou a nedopusť, abych se od tebe odloučil hříchem. Amen.“

 

Jak správně přijímat?

Než přijmeme Nejsvětější Eucharistii, máme si uvědomit, koho přijímáme. Chováme se zbožně a na výzvu Tělo Kristovo odpovíme: Amen. Přijímáme vstoje nebo vkleče, jak je kde zvykem. Také způsob na ruku nebo do úst má co nejlépe vyjádřit naši úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, kdy se Kristus stává naším hostem. Přijímání pod obojí způsobou (Tělo i Krev), jak bylo běžné v prvotní Církvi, je dnes z praktických důvodů často nahrazeno přijímáním pouze pod způsobou chleba; Pán je ale pod jednou i druhou způsobou přítomen celý, živý a oslavený. Je však dobré, aby při vhodných příležitostech přijímali věřící pod oběma způsobami.

Eucharistie také velmi úzce souvisí s naším praktickým životem. Ježíšovo proměnění na oltáři musí provázet proměna našeho života. Jako se láme Kristovo Tělo, tak máme „lámat“ svůj život ve službě druhým. Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem, odpouštějí se nám všední hříchy, a tak jsme posilováni v jednotě Kristova Těla - Církve. Eucharistie nás učí lásce, která se nebojí oběti, když vidí potřeby druhých lidí. A za odměnu slibuje život bez konce: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54).

  •  Svátost smíření

Ježíš Kristus ustanovil tuto svátost, aby věřící, kteří po křestním obmytí od hříchu se znovu dopustili hříchu, se mohli znovu smířit s Bohem a získat Boží milost. Křesťan se smíření s Bohem otvírá tím, že svých hříchů lituje, zříká se jich a touží po lepším životě s Bohem i Církví. Svátost smíření má tyto části: zpytování svědomí, lítost, vyznání knězi, zadostiučinění (tj. kající skutek nebo modlitba) a rozhřešení, kdy kněz prohlašuje, že jeho službou Bůh hříchy odpustil. Říká přitom: Bůh Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha: ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i syna i Ducha Svatého. Odpovíme: Amen. Toto je vrchol Svátosti smíření.

 O zpytování svědomí podle P. Aleše Opatrného

 Chci-li zpytovat svědomí, měl bych alespoň čas od času uvážit, proč a jak to dělám. K tomu mohou napomoci následující myšlenky:

Proč zpytuji svědomí? Protože je to nařízeno? K podpoře mého pocitu spravedlnosti (farizej a celník)? Abych měl sebe stále pod kontrolou?

Na každém z těchto motivů něco je, ani jeden není absolutní. Zpytování svědomí by mělo být součástí rozhovorů, které vedu  s Bohem (modlitba, Písmo),  sám se sebou (jsem za sebe odpovědný, vnímám své rozpoložení),  s bližními, a to nejen slovy (vnímám jejich reakce).

Základem pro mé úvahy nemají být v prvé řadě hříchy, ale vědomí mé velikosti jako křesťana a z něho plynoucí závazky.

 „Uvědom si,křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla království Božího.“(sv. Lev Veliký)

 Co hledám?Hříchy (jednotlivosti)? Dobré činy? Výmluvy a omluvy? Kontrolu své cesty?

Jak poznám, co je zlé a co je dobré?

Desatero. Morálka. Zpovědní zrcadlo. Modlitba (Duch svatý). Boží slovo (zejména Mt 5-7, 1 Kor 12-13, Gal 5, Ef 4-6). Reakce druhých lidí.

Závěrečná rada: Hříchu lituj hned. Cestu kontroluj občas. Nad závěrem dne se zastav, uznej dobré a zlé, děkuj a pros za odpuštění. Jednou za 1-2 měsíce se zpovídej. V ročních exerciciích si udělej „hloubkovou kontrolu“.

Lítost nad svými hříchy není věc citu, ale vůle, touha po odpuštění, prosba o ně, obrácení k Bohu. Změna smýšlení spočívá v uznání viny, ve vůli polepšit se a v důvěře v Boží milosrdenství. Lítost je nesmírně důležitá cesta ke smíření s Bohem. Bez ní není odpuštění. Boží milost je bezmocná, chybí - li naše lítost.

  

  • Biřmování

 V této svátosti přijímají pokřtění Ducha Svatého. Ten křesťana víc připodobňuje Ježíši Kristu. Pověřuje ho, aby dovedl slovy a skutky šířit a bránit víru jako opravdový svědek Kristův. K tomu dostáváme zvláštní dary Ducha Svatého. Biřmování uděluje biskup, mimořádně kněz. Po modlitbě o Ducha Svatého položí biřmující ruku na hlavu biřmovaného a olejem zvaným křižmo mu na čele dělá kříž se slovy: „NN … přijmi pečeť daru Ducha Svatého.“ Tuto svátost je možné přijmout jen jedenkrát v životě.

Biřmování tvoří spolu se křtem a Eucharistií trojici svátostí, které uvádějí do křesťanského života. Samozřejmě první a zásadní je křest. On je branou ke spáse i k dalším svátostem. Připomíná nám to počátky fyzického života. Křtem se rodíme k životu s Bohem, biřmováním jsme posilováni v jeho růstu, v Eucharistii jsme vyživováni Chlebem života.

Svátostí biřmování se připodobňujeme apoštolům, kteří o Letnicích přijali slíbeného Ducha Svatého. Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. (Sk 2,1-4)

V kolika letech je vhodné přijmout tuto svátost?
Biřmování se často nazývá svátostí křesťanské dospělosti. Nesmíme ale směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu. Mnozí světci dokázali již v raném věku bojovat pro Krista. Ne všem je ale tato schopnost dána. Jedna věc je platnost svátosti, důležitá je ale také snaha vytěžit co možná největší užitek z této svátosti. A k tomu přispěje i větší lidská zralost a zkušenost. Interní doporučení stanovují minimální věk pro přijetí biřmování patnáct let, ale nějaký ten rok navíc rozhodně není na škodu. Zároveň se zdůrazňuje, že neexistuje žádná horní hranice. Každý, kdo dosud nebyl biřmován, by měl tuto svátost přijmout. Dospělost víry znamená být pevně zakořeněn ve víře v Krista, dokázat obhájit před sebou i druhými důvody své víry a statečně o Kristu svědčit celým svým životem.

Také při biřmování si člověk zvolí kmotra, který mu pomůže věrně plnit křestní sliby pod vedením Ducha, kterého přijal. Pokud je to možné, má to být ten, kdo už plnil úkol kmotra při křtu. Tak se jasněji naznačí spojitost mezi křtem a biřmováním, a také působení kmotra se stane účinnější. Podmínky pro kmotrovství jsou podobné jako v případě křtu: pokřtěný a biřmovaný katolík, který praktikuje svou víru a žije křesťanským životem.

 

  • Pomazání nemocných

 Křesťan v této svátosti zakouší, že i v nemoci a utrpení je zahrnut Ježíšovou láskou. Duch Svatý v něm posiluje důvěru v Boha, dává mu klid a jistotu. Odpouští mu hříchy a jejich následky. Je –li  to k duchovnímu prospěchu, dává tělesné uzdravení. Pomazání obvykle předchází Svátost smíření a přijetí Eucharistie. Kněz vkládá ruce na nemocného, potom maže olejem na čele a rukách se slovy: Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.

Hrozí-li však už nebezpečí, že nemocný zemře, a nezbývá čas udělit všechny svátosti v uvedeném pořadí, má být nemocnému dána nejprve možnost se vyzpovídat (stačí i souhrnné vyznání). Potom mu kněz podá Svaté přijímání, a zbývá-li čas, udělí mu Svátost pomazání nemocných. Eucharistie by měla být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu“ (viatikum) pro přechod do věčného života. Ježíš přece řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Jestliže někomu ale jeho nemoc nedovoluje přijmout Svátost oltářní, udělí mu kněz pouze svátostné pomazání. Pokud nemocný nebyl dosud také biřmovaný, v nebezpečí smrti mu může tuto svátost udělit kterýkoli kněz.


Co je potřeba připravit pro přijetí pomazání nemocných?


Důležité je kněze vůbec zavolat. Na to není nikdy příliš brzy. Mnoho lidí špatně odhadne závažnost nemoci, nebo také důležitost modlitby. Velká zodpovědnost v tomto případě leží na těch, kteří se o nemocného starají. Ti také můžou nemocnému prokázat velkou službu povzbuzením ve víře a společnou modlitbou.
Je-li to možné, před návštěvou kněze připravíme v pokoji nemocného bíle prostřený stůl, na nějž se potom položí svátost oltářní, na stůl postavíme také dvě hořící svíce a kříž.

  • Manželství

 V této svátosti dostávají manželé sílu, aby dokázali z všech okolností dodržet slib, který si navzájem dali. Slib lásky, úcty a věrnosti až do konce života. Aby dovedli přijmout a vychovat dobře děti, které jim Bůh daruje. Jako Kristus a církev jsou nerozlučně spojeni a nemohou se odloučit, tak je nerozlučné i manželství.

 

„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,9)

Svátost manželství je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem. Takto vznešená je Svátost manželství. Nejsou to jen krásné šaty, krásný kostel, krásné kázání pana faráře. Svatební den, jakkoliv krásný, uteče velmi rychle a zůstane spousta práce, povinností, kompromisů. V manželství se dva jedineční lidé na celý život vzájemně zavazují, že vytvoří společenství života a lásky. Rozhodují se, že spolu vybudují něco, co bude odolávat zkoušce času. Jsou-li k této výzvě připraveni, záleží nejvíce na tom, jací jsou v tomto období svého života – na jejich stupni dospělosti, jejich vzájemném porozumění, jejich touze být otevřený jeden druhému a jejich ochotě se změnit, obětovat a odpouštět.

 

Příprava na manželství nabízí příležitost k poznání, že závazek, který si snoubenci vzájemně dávají, je závazek duchovní a že životní cesta, kterou si volí, je posvátná.

 Jak konkrétně chápe Církev svátost manželství?

 

1. Manželství je smlouva mezi mužem a ženou, kteří jsou vzájemně zavázáni skrze Krista k doživotnímu partnerství života a lásky.
2. Narozdíl od ostatních svátostí si muž a žena udílejí svátost manželství vzájemně. Kněz vystupuje pouze jako svědek církve.
3. Důležitým znakem svátosti manželství je souhlas páru. Jejich veřejné vzájemné sliby, vyjadřující jejich souhlas, vytvářejí mezi nimi posvátný, nerozlučitelný svazek a zahajují pro ně novou životní cestu.
4. Bůh je přítomen ve svátosti manželství skrze Ježíše. Jeho přítomnost pomáhá páru, aby si zůstal věrný a vyrůstal společně v lásce. Nejsou sami, ale ani nezávisí výhradně jeden na druhém. Mohou záviset na Bohu, který je s nimi.
5. Církev chápe manželství jako symbol Kristovy lásky k Církvi. Protože Boží láska k nám je bezpodmínečná – je to druh lásky „bez ohledu na to, k čemu“ – je to druh lásky, o niž mají sezdaní lidé ve svém životě společně usilovat. Oni pak postupně rozdávají lidem okolo sebe záblesky nebo náznaky lásky, jakou má Bůh k nám. Jejich láska se šíří k druhým a posiluje celou církev.

 

  • Kněžství

 „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ (Jan 20,21)

 Ten, kdo je ustanoven na kněze, je vysvěcen k tomu, aby ve jménu Kristově sloužil v Církvi Božím slovem a milostí. Ježíš svou kněžskou službu předal apoštolům, které si vyvolil. Ti ji předávali vkládáním rukou – svěcením – dál. I my bychom se měli starat o to, abychom měli dostatek kněží. Čím? Modlitbou a obětí.

  

 Modlitba za kněze

 

Ježíši, který jako Dobrý pastýř

dlíš mezi námi v Nejsvětější svátosti,

sešli ze svého svatostánku

bohaté paprsky své milosti

na naše duchovní otce.

 

Dej jim všechny milosti,

které potřebují k svému

i našemu posvěcení.

 

Posiluj je,

aby věrně bděli nad svým stádem

nad nímž je Duch svatý ustanovil.

 

Žehnej jim,

když v modlitbě pozvedají

k tobě svá srdce,

žehnej jim,

když nám zvěstují tvé svaté slovo,

žehnej jim,

když v kněžském úřadě pracují

pro spásu nesmrtelných duší.

 

Učiň je podle svého srdce pastýři,

kteří žijí jen pro svůj svatý úřad,

abychom, až přijdeš soudit

pastýře i stáda,

byli jejich korunou a radostí

a oni aby dosáhli nevadnoucí koruny

života věčného.

 

Amen.