Rodina jako domácí církev

Jan Pavel II. o rodině jako domácí církvi hovořil často. Skutečně zásadní je to, jak zdůvodnil, že křesťanská rodina může a musí být nazývána domácí církví.

V apoštolské adhortaci Familiaris consortio (22. 11. 1981) v čl. 19–20 stojí, že manželství vyjadřuje hluboce lidskou potřebu milovat a být milován, vytvářet životní společenství. Tuto potřebu vepsal do muže a ženy Stvořitel, jenž je – dodejme – sám v sobě trojosobní společenství věrné, a proto i věčné lásky. Ten také v Kristu této lidské potřebě přitakává, očišťuje ji a pozvedá a přivádí ji svátostí manželství k dovršení. Jak? Tím, že Duch svatý, vylitý při svátostném uzavření sňatku, dává křesťanským manželům účast na dokonalé lásce Kristově, a tak i dar nového společenství nerozlučné lásky, které je podílem na neodvolatelné nerozlučitelnosti, jež pojí Krista s jeho Snoubenkou církví, již miloval do krajnosti, a proto i obrazem jednoty, která činí z církve nedílné tajemné tělo Pána Ježíše Krista.

Toto manželské společenství je základ, na kterém se buduje větší společenství rodiny (čl. 21). Stejně jako manželství, i rodina je skutečnost přirozená. Stejně jako ono je však milostí Ježíše Krista proměňováno v nadpřirozené společenství. Rodině je dána nová jednota, která potvrzuje a zdokonaluje jednotu přirozenou a lidskou: jednota Ducha Božího, který shromažďuje věřící a spojuje je s Kristem i mezi sebou navzájem v jednotě Boží církve. „Specifickým vyjádřením a uskutečněním tohoto církevního společenství je křesťanská rodina. Proto také může a má být nazývána, domácí církví.“

Rodina se nestává církví proto, že jako církev jedná, proto, že církev napodobuje: je to sám Duch Kristův, vylitý ve svátosti manželství, který proměňuje přirozené společenství muže a ženy, jež se rozšiřuje v rodinu, v nadpřirozené společenství církve, v domácí církev. A právě proto, že rodina církví je, také jako církev jedná. Tuto skutečnost rozvádí Jan Pavel II. zejména v čl. 49–50. Křesťanská rodina je domácí církev, neboť je „živým obrazem a zpřítomněním tajemství církve v čase“. Proto jí je také svěřeno církevní poslání, jež je podílem na životě a poslání církve.

Jistě, žádná rodina není domácí církví sama ze sebe. Stává se jí díky Kristovu Duchu a prostřednictvím Matky církve, která dává křesťanské rodině život, vychovává ji, dává jí růst, hlásáním Božího slova jí odhaluje její pravou totožnost, to, čím podle Pánova plánu je a má být. Ve svátostech ji obohacuje a posiluje Kristovou milostí, aby se ke cti Boha Otce posvěcovala. Hlásáním nového přikázání lásky ji povzbuzuje a vede k sloužící lásce tak, aby rodina následovala a prožívala rozdávající se a obětující se lásku Pána Ježíše Krista k celému lidstvu.

To znamená: Vede ji k tomu, aby si byla vědoma, že je církví a že má účast na prorockém, kněžském a královském poslání Ježíše Krista a jeho církve. K tomu, aby nejen přijímala Kristovu lásku a stávala se vykoupeným společenstvím, nýbrž aby také tuto lásku předávala dál bližním, a stala se tak společenstvím spásonosným. K tomu, aby se specifickým a původním způsobem aktivně a odpovědně podílela na poslání církve, a to tak, že sebe samu, to jest důvěrné společenství lásky a života, svým bytím a jednáním staví do služeb církve a společnosti. Když totiž její členové prokazují lásku jeden druhému i těm, kdo stojí mimo, budují v dějinách Boží království a přispívají k poznání Spasitelovy přítomnosti ve světě. Co to konkrétněji znamená, vykládá papež ve vztahu k Ježíši Kristu jako Proroku, Knězi a Králi. V čl. 51–53 proto představuje křesťanskou rodinu jako společenství věřící a víru hlásající, jako společenství vedoucí dialog s Bohem, jako společenství sloužící člověku.

Druhý text, který je třeba zmínit, je Dopis rodinám Gratissimam sane (2. 2. 1994). V čl. 19 papež promýšlel slova páté kapitoly listu Efezanům. Jeho meditaci můžeme shrnout a rozvinout asi takto: To, že Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil, neznamená to, že církev existovala dříve, než ji Kristus miloval. Tato jeho láska přece působí, že jsou všichni hříšníci povoláváni k tomu, aby se stali církví oslavenou, svatou a neposkvrněnou. Jeho vydanost až do krajnosti církev tvoří. V okamžiku, kdy Bůh v Kristu miluje člověka, a to člověka hříšného, láskou Ženicha, se lidé stávají církví a církev se stává nevěstou. To není nic abstraktního: děj, který jsme popsali, se týká každého pokřtěného. Je milován, Kristus se za něj vydává, očišťuje jej a posvěcuje, a tak se v každém pokřtěném zpřítomňuje církev jako nevěsta Kristova. To znamená, že tato nevěsta na sebe bere různé podoby. Její snoubenecká tvářnost je ovšem nejzřetelněji patrná na manželství a rodině. Veliké tajemství vztahu Krista a církve bylo již od počátku myšleno a chtěno tak, aby mělo ve velikém tajemství životního společenství muže, ženy a jejich dětí svůj obraz a své konkrétní uskutečnění.

Papež vyvozuje velice silný závěr: „Sama rodina je velikým Božím tajemstvím. Jako ,domácí církev‘ je Kristovou nevěstou. Univerzální církev, a v ní každá partikulární církev, se jako Kristova nevěsta zjevuje bezprostředněji v ,domácí církvi‘ a v lásce, která je v ní žita: v lásce manželské, otcovské a mateřské, v lásce bratrské a v lásce společenství osob a generací.“

Rodina je domácí církev. A to ne pouze v řádu činnosti ani v nějakém přeneseném slova smyslu, nýbrž tím nejvlastnějším možným způsobem: je Kristovou nevěstou. V jistém smyslu se tu vše vrací k nejprostšímu způsobu, jak věc vyjádřit. Církevní Otcové ve stopách evangelijního „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20) říkali: Kde je Kristus, tam je církev. Viděli jsme, že Klement Alexandrijský právě takto jednoduše dospěl k tomu, že rodina je církev. A se stejnou prostotou hluboké víry měl podle Evdokimova křesťanský Východ, když kontemploval Kristovu přítomnost na svatbě v Káně, za to, že Kristus je vlastně jediný Ženich každé svatby: v každé svátosti manželství pojímá Kristus církev za manželku a každý manželský pár uzavírá životní společenství s Kristem. Tak se stává domácí církví.